BLOG MARTINA PRAŽANA | 249 utkání, dva mistrovské tituly, jedno vítězství v Poháru. Martin Pražan je jednou z nejvýraznějších postav chodovské historie, proto by byla škoda, kdyby přestupem do Usteru jeho svazek s naším klubem definitivně skončil. Kdo ví, co přinese budoucnost... Proto společně s reprezentačním obráncem budeme psát z jeho prvního zahraničního působení měsíční zápisník. Vítejte u prvního dílu.

O čem byla řeč? Jak zvládl slzavé údolí, ve které se v posledních týdnech před odjezdem proměnil jeho pražský byt. Kam vedly na nové adrese jeho první kroky. Jak ho přijali spoluhráči a proč byl první trénink mírné fiasko. O jaké práce se zatím ucházel, proč dvakrát slyšel NE, nebo do čeho po svém příjezdu do Usteru investoval.

"Loučení moc nemusím. Poslední týdny v Praze byly po všech stránkách těžké. Balení, zjišťování informací, jak to ve Švýcarsku a konkrétně Usteru funguje. Jak se parkuje, platí, kde budu bydlet, kam si zajdu pro jídlo. Samozřejmě jsem tam byl několikrát s reprezentací, ale tohle je jiné. O dost náročnější, než když jsem Ústí měnil za Prahu. Pokud vše půjde dobře, strávím ve Švýcarsku dva roky. A do toho přítelkyně... Terka především poslední dny nesla hodně těžce, dávali jsme spolu věci do krabic a často to končilo brekem. Snažil jsem se situaci zlehčovat, ale musím přiznat, že i já jsem byl na měkko. Ale těšil jsem se, nová výzva začíná, ostatně proto jsem do toho šel.

Nakonec jsem všechny věci naskládal do auta, vešlo se i kolo. Florbalky jsem nevezl žádné, ty jsem na Chodově odevzdal, pár bot mi ponechali. Stejně by asi nenašli nikoho, kdo by v nich toužil hrát. Taková hvězda zase nejsem.

Chtěl jsem jet na noc, bude lepší provoz, budu mít čas přemýšlet. Zaparkoval jsem narvané auto před kavárnou La Terra na Budějovické, kde jsem měl schůzku s Honzou Barákem. Byl jsem rád, že to vyšlo, naháněli jsme se dlouho. Bylo to fajn, hodně jsme spolu prožili. Tam také poprvé vznikla myšlenka na tento blog. Snad vás bude bavit, znáte mě, dějí se mi často neuvěřitelné věci. Cítil jsem únavu, Bari se mi snažil cestu rozmluvit, ale já už jsem nechtěl nic měnit. Uster volá! Trasu Praha - Curych jsem nakonec zvládl za necelých sedm hodin. Pil jsem kávu a vodu, dvakrát jsem stavil na benzínce. Hudbu jsem neposlouchal, užíval jsem si ten klid a soustředil se na řízení. Cíl mojí cesty nebyl Uster, mířil jsem do Winterthuru za Patrikem Dóžou, bývalým parťákem z Chodova a současným kapitánem reprezentace. Ve tři hodiny ráno jsem mu zavolal, že jsem na místě. Welcome drink se nekonal, měl jsem co dělat, abych se vůbec dokázal svléci a dostat do postele. Však to nebylo naše poslední setkání…

První den ve Švýcarsku byl nabitý, tak to mám rád. Přejel jsem do Usteru a vyzvedl mě klubový pracovník Guy Fitzner. Pecka co, "teamguide", který se jmenuje Guy. Takových lidí má klub asi třicet, rekrutují se z řad rodičů a na dobrovolnické bázi pomáhají se vším, co je potřeba, aniž by za to něco vyžadovali. Konkrétně Guy pochází z Anglie, ale ve Švýcarsku žije už asi 30 let. Vzal mě do mého bytu, pomohl vynosit věci, kdybych chtěl, asi by mě i osprchoval. Byl neuvěřitelně ochotný, skvělý přístup. Byt jsem už viděl na fotografiích, ale realita předčila očekávání, byla to pecka. Čtyři pokoje, kuchyň, koupelna s vanou, do toho terasa a zahrada, na které je stůl na ping pong. Když mi nepůjde florbal, stolní tenis by mohla být zajímavá alternativa. Věci jsem zvládl rozházet do dvou pokojů, další dva zůstávají zavřené, asi si tam umístím doprostřed jen karimatku a yerba hrníček jako dekoraci a budu tam meditovat. Také stále hrozí, že mi ještě přibude spolubydlící, Uster uvažuje ještě nějaké jméno přilákat. Přede mnou zde bydlel finský trenér, který Uster dříve vedl, proto tak luxusní zázemí, není tak snadné ve městě sehnat byt, naopak.

Následoval mítink s finským spoluhráčem Markusem Kulmalou, vzal mě k jezeru, já ho pozval na kafe a kecali jsme. Ve Švýcarsku už je dlouho, dva roky hrál za Uster, pak to zkusil v Klotenu, aby se před startem minulé sezony vrátil. Dal mi pár tipů a samozřejmě jsme probrali i situaci v týmu. Poslední ročník moc radosti nepřinesl, kluci skončili devátí se ztrátou čtyř bodů na osmý Paddyho Rychenberg. Play off pak kvůli COVIDU ani pořádně nezačalo.

To mě také hodně překvapilo. Když jsem projížděl Německem, všichni měli roušky, ve Švýcarsku to nikdo neřeší. Nepotkal jsem nikoho, kdo by ji měl. Prý jsou jen nějaká doporučení na nošení v MHD. To se mě ale netýká, od klubu jsem dostal auto, poprvé jsem řídil hybrida, Toyota CHR je luxusní vozítko, bíločervené v klubových barvách s logem, má tempomat i omezovač, ovládá se krásně.

Následně jsem se vrátil za Paddym do Curychu a měli jsme trošku více času na sebe. Zabalili jsme gril a vydali se k jezeru, udělali ohniště, opekli pár bratwurstů. Snažím se v posledních měsících moc nejíst maso, ale tady si prostě nešlo nedat. Byla s námi i Patrikova finská manželka Laura a nedávno narozený synek Niilo. Je to král, překvapilo mě, jak byl vyklidněný. Je mu pár měsíců, ale skoro nekřičel. Táta by si z něj mohl vzít příklad.

První trénink s novým mančaftem už taková pohoda nebyl. Dorazil jsem s předstihem, nevěděl jsem, jak rychle se do haly dostanu. Nakonec to zabralo osm minut, myšleno jízdy na kole. Takže pohoda, jsem rád, že jsem si ho přivezl. Když jsme u dopravních prostředků, musím zmínit paddleboard, koupil jsem si ho asi za šest tisíc korun hned po příjezdu. Přijde mi, že ho má ve městě snad každý. Dominantou města, které má 35 tisíc obyvatel, je totiž jezero Greifensee. S Terkou, která za mnou dorazila, tam trávíme hodně času. Zapádlujeme do středu jezera, pak zpátky, je to super. Počasí také zatím vychází krásně. Ale zpět na hřiště...

Měl jsem jen vlastní boty, oblečení jsem nafasoval, florbalku mi dali nějakou testovačku. Trénink probíhal ve vedlejší areně, hodně čar, guma, balonek se hodně točí, prostě klasické Švýcarsko. Povrch bych přirovnal k vítkovické Dubině. Stejně vypadá i hlavní hala, do které to mám také asi osm minut na kole. Trenér mě představil a řekl, že mi dva týdny dovolí mluvit anglicky, ale pak už pojede jen němčina. Myslel to s nadsázkou, ale sám vím, že se jazyk musím naučit, pomůže mi lépe zapadnut do týmu. Obešel jsem spoluhráče, ruku jsme si netiskli, jen taková klasická pěstička. Představil jsem se, ale nic dlouhého jsem neříkal, měl jsem pocit, že si mě všichni náležitě vylustrovali. A šlo se hrát... Cvičení proběhla dobře, ale hned při prvním střídání při hře jsem udělal klasický fatál. Nesnažil jsem se hned zářit, jak to mám ve zvyku, chtěl jsem hrát hlavně na jistotu, ale stejně se to seběhlo. Nic moc pocit, navíc když i poslední gól, který padl, byl opět po mojí ztrátě. Odcházel jsem trošku rozčarovaný, navíc se hned byl podívat sport šéf, který si asi musel rvát vlasy. Další tréninky už byly lepší. Možná vás to překvapí, ale dávám hodně gólů, našel jsem si vhodnou hůl od Oxdogu, už je mám objednané, a docela mi to padá. Příjemné je, že místo jednoho pátečního tréninku proběhl teambulding. Zakopali jsme fotbal a následně šli do restaurace na burger a dvě piva. Škoda jen, že to klub nehradil, asi vám nemusím vyprávět, že ceny ve Švýcarsku jsou nepatrně jinde, první výplata mi ještě nepřišla. Nejprve si musím vyřídit ID, bez kterého si tady ani neprdnu.

Moc se mi nevedlo ani na oválu na atletickém tréninku, běhali jsme čtyři osmistovky a poslední jsem doběhl asi dvacet vteřin za předposledním, a nesplnil jsem daný limit. Proto jsem si musel dát ještě čtyřstovku navíc. Mrzelo mě to, ale jednoduše nemám naběháno. Navíc mi to nikdy moc nešlo… Trošku problém je i gym, ani jedna hala, ve které zatím trénujeme, ho ve svých útrobách nemá. Byl jsem zvyklý v Česku cvičit podle Ondry Mikeše z Floorball Prep, ale teď cítím, že udržet to tempo tréninků, co jsem měl s PREP, bude obtížné. Oproti Chodovu, kde se daly tréninky domluvit více individuálně, alespoň co se kondice týče, se zde trénuje 4x týdně kolem dvou hodin. Nicméně fitko jsem si našel ve městě, kam budu docházet. Když jsem tam šel poprvé, potkal jsem cestou Floriana Bolligera, bývalého reprezentanta a jednu z největších opor týmu. Příjemně jsme popovídali. Vnuknul mi myšlenku, že bych u sebe na zahradě mohl pro nové spoluhráče uspořádat raklet party, kam bych všechny pozval.

Co se jídla týče, tak blízko bytu máme velké obchody Migros a Coop, kde si všechno kupujeme. Snažím se vařit, naposledy jsem se pokusil o domácí pizzu a raklet s brambory, o zbytek se postará Terka.

U fitka ještě zůstanu. Snažím se sehnat práci a právě do místního gymu jsem posílal CV na pozici osobního trenéra, stejně tak motivační dopis v němčině. Bohužel, do dvou dnů mi přišlo odmítnutí. Že prý děkují, ale mají spoustu zájemců. Podobně jsem dopadl i na pohovoru na sales-managera jedné firmy, kam mě poslal klub. Nebyl jsem moc připravený a asi to ze mne vycítili. Škoda, uvidíme, jak to půjde dál. Práci určitě potřebuji, profík nejsem a asi to už nikdy nestihnu.

Zatím ale všechno běží, jak má, musím zaklepat. Brzy nás čekají první zápasy, o kterých Vám samozřejmě napíšu."

Praži


Generální
partner

Partneři
klubu