LEGENDY | Florbal Chodov v letošní sezoně slaví 30 let od svého vzniku. Výjimečnou klubovou historii, obnášející kruté roky v suterénu nejvyšší soutěže i euforie po zisku mistrovských titulů, formovaly výjimečné osobnosti. Některé už své místo v Klubu chodovských legend mají, jiné na své uvedení stále čekají. Jiné možná ani neznáte… Vytvořili jsme dotazník, který postupně klíčoví hráči naší historie zodpoví. Bez nich by náš klub nikdy současné slávy nedosáhl. Po Marcelu Pudichovi a Michalu Schwanovi odpovídal Jiří Pros.

Jiří Pros je dalším z hráčů, kteří byli členy toho úplně prvního chodovského týmu v roce 1993. Na Chodově odehrál prvních 5 ligových sezón a následně se vrhl do funkcionářské role. Navždy bude v historii Chodova zapsán zlatým písmem jako zakladatel prvních mládežnických týmů, které vznikly v roce 1996. Následně se také až do roku 2002 trénování mládeže věnoval a rukama mu prošly stovky chodovských hráčů. Mimo jiné byl i u historického postupu chodovských juniorů do nejvyšší soutěže.

Čemu se teď věnuji

„S florbalem jsem stále propojen. V Říčanech vedu klub, který jsme roce 2010 založili na popud mé ženy, protože nechtěla jezdit na Chodov, s jedním nadšeným tatínkem kvůli našim synům, kteří toužili hrát florbal. Po roce se k nám přidal můj kamarád a bývalý spoluhráč z Chodova Martin Schneider a postupně se rozrůstáme, takže už pár let máme kompletní mužskou strukturu. A ti dva kluci, kvůli kterým to celé vzniklo, už válí za naše muže. Profesně stále působím ve firmě, kterou kdysi spoluvlastnil Michal Bauer a jejíž hlavní značka je neodmyslitelně spojena s florbalem na Chodově a myslím, že můžu říct i s počátky florbalu v České republice, neboť reklamní soupravu s potiskem „mentos“ oblékal reprezentační tým mužů na prvním ME v roce 1994 ve Finsku.“

Jak často sleduji zápasy Chodova

„Zápasy Chodova sleduji pravidelně minimálně online, když to jen trochu jde, tak na TvCom. S prezenční docházkou je to slabší, myslím, že dlouhodobý průměr je tak 2-3 zápasy za sezonu.“

Co jsem dělal 17. dubna 2016, kdy Chodov získal svůj premiérový mužský titul

„To jsem si pochopitelně nenechal ujít a byl jsem v O2 areně. Prožíval jsem to a měl velkou radost, že to na rozdíl od první finálové účasti vyšlo.“

Kdo je pro mě největším „Chodovákem“ historie

„Tuhle otázku asi rozdělím. Největším Chodovákem je určitě Majkl, díky kterému klub už neuvěřitelných 30 let funguje na nejvyšší úrovni. Klobouk dolů, co Majkl s týmem lidí, který kolem sebe vytvořil, dokázal. Michal je přirozený lídr, dokáže lidi nadchnout pro své vize, v dobrém smyslu slova je pobláznit. Ale myslím, že v Tobě Bari roste Majklovi slušná konkurence, protože výškově máš určitě převahu (smích). Moc služebně starších lidí na Chodově už taky nebude, napadá mě Kájí Myšák, kmenově je Chodovákem pořád Dan Jonáš, nevím, kdo ještě. Na hřišti jsi zanechal velmi výraznou stopu a mimo něj jsi taky velmi aktivní, takže kdo ví, jak budou odpovídat respondenti na tuto otázku za pár let (smích).

A pokud bych měl mluvit o herních kvalitách, tak těch jmen bude určitě víc, už to přede mnou zmiňoval Marcel Pudich a já s ním souhlasím, za našich hráčských dob určitě Radek Jonáš, který na sebe bral i nelehkou úlohu hrajícího kouče a s příchodem Haryho s Benym vytvořili obrovsky údernou lajnu. V té pozdější době určitě Matěj Jendrišák, to je famózní, co on dokázal. Dodnes si vzpomínám na komentáře „chytrých“, jak v naší lize vyniká jen kvůli tomu, že má na všechno dost času, ale kdyby hrál ve Švédsku, tak si ani neškrtne. Myslím, že si škrtá velmi dobře, a kéž mu to ještě chvíli vydrží.“

Nejsilnější zážitek během působení na Chodově

„Asi to byl památný zápas s Havlíčkovým Brodem a celé následné play off, tuším sezona 96/97. Určitě se tenkrát hrálo play off prvním rokem. Byl to poslední zápas základní části, abychom postoupili, museli jsme vyhrát. Za tehdejší Sharks nastupovali bráchové Suší a další šikovní a taky celkem tvrdě hrající kluci s hokejovými zkušenostmi. Byl to v té době velmi kvalitní a nepříjemný soupeř. Ještě asi čtyři minuty před koncem jsme prohrávali 2:0, pak se nám podařilo snížit, následovala útočná bule v podání dvojice Hary-Beny a bylo vyrovnáno. Stále jsme však potřebovali dát ještě jeden gól. Minutu a půl před koncem jsme měli standardku, tuším, že to byl Fanys (Fanda Dražina), který to k překvapení mnohých ťuknul na mě, já nebyl žádný ostrostřelec, a já míček napálil na bránu a on propadl nad nohou gólmana do brány. Neskutečná euforie, vedení jsme už udrželi a postoupili do play off. Nakonec jsme ten rok vybojovali první chodovské místo na bedně, když jsme v souboji o bronz v Ostravě porazili FBC.“

Pláč kvůli Chodovu

„Při spojení slzy a Chodov, tak se mi bohužel nevybaví slzy štěstí, ale slzy neskutečného žalu nad tragickým odchodem Honzy Civína. Dodnes se mi to vrací, telefonát od jeho mámy, jak jsem tomu vůbec nechtěl věřit. Tak strašně slušnej, bezvadnej kluk, šikovnej, který toho mohl i pro florbalový Chodov ještě spoustu dokázat, ať už jako hráč nebo jako trenér, protože začínal pomáhat s trénováním dětí. I teď se mi derou slzy do očí.

Ocenil jsem, když jsi Honzu zmínil při vzpomínce na Michala Rebra, jehož předčasný odchod v loňském roce otřásl nejen chodovským florbalem.“

Kdo ze současného kádru mi imponuje

„Hodně rád se dívám na Tomáše Sýkoru, podle mě jeden z nejlepších hráčů, které je u nás možné vidět. Univerzální, kompletní hráč s velkým přehledem, který může být vzorem mladým hráčům nejen svou hrou, ale i vystupováním. Z mladých se mi líbí Petr Majer, neskutečně šikovnej kluk s velkým potenciálem, trochu mi připomíná mého oblíbeného hráče let minulých Péťu Pražáka. Pak nemůžu zapomenout na Dana Eremiáše, kterého znám od malička, takže tomu pochopitelně také fandím.“

Nejlepší zápas v chodovském dresu

„Mám tři takové zápasy, na které rád vzpomínám. O jednom jsem již mluvil před chvílí. Druhým je vzpomínka na zápas proti Vítkovicím, tuším sezona 97/98, hrálo se v Ostravě. Na tu dobu se hrálo v neskutečně vysokém tempu, nesmírně vyrovnaný zápas, vím, že se rozhodovalo až v posledních minutách a myslím, že jsme nakonec vyhráli, ale úplně jistej si nejsem. V každým případě, to byl podle mě asi nejkvalitnější zápas, který jsem odehrál. Nemyslím já osobně, i když to možná taky, ale jako tým. Fakt mi to tenkrát přišlo hodně dobrý a říkal jsem si, že kdyby to viděla moje žena, tak by možná připustila, že se to podobalo tomu sportu, který tenkrát hráli Švédové. Ráda totiž říkala, že oni hrají jiný sport, než my (smích).

No a třetí vzpomínka se váže k Czech Open, rok 96 nebo 97, zápas ve skupině s Pixbem na Vinohradech, remíza 3:3. Taky obrovský zážitek. Byť samozřejmě rýpalové již v té době poukazovali na to, že se hrálo ráno, a mnozí Švéďáci měli krev ještě dost naředěnou. No a… Prostě jsme s nimi plichtili (smích).“

Co chybí současnému týmu, aby se vrátil na výsluní

„To je těžká otázka. nevím. Kdyby to Dejv věděl, tak to dávno udělá. Mně asi trochu chybí silnější střední generace, jsou tam zkušenosti hráčů typu Tomáše Sýkory, Toma Ondruška, bratří Vávrů, loni podle mne hodně pomohl příchod Jirky Bauera. Pak mladý pušky typu Petra Majera, Dana Eremiáše, Martina Řezáče, ale ten střed tam není výraznej. A možná potom, jak jsou kluci hodně věkově od sebe, tak je složitější z toho vytvořit dobře fungující tým. Myslím, že by v tom mohl hodně pomoct příchod Mikuláše Komárka a třeba i Martina Skřivánka, ti jsou přesně v té věkové skupině, kterou je podle mne potřeba posílit a propojit to. Kéž by to vyšlo.“

Pár slov k prezidentu Michalu Bauerovi

„Já Michala znám od dětství, protože jsme vyrůstali na jednom sídlišti, kamarádil s mým bráchou a spřátelily se pak celé rodiny, takže těch vzpomínek je spousty i mimo florbal. Někdy na začátku 90. let jsme se po dlouhé době potkali a Michal mě lákal, ať si s nima jdu zahrát takovej hokej s plastovejma hokejkama. No a pak už jsme se zase začali vídat pravidelně. A protože jsem pak začal jsem pracovat i u Michala ve firmě, tak jsme se vídali vlastně pořád.

Ale bavíme se o florbalu, tak přidám jednu historku, která je pro Michala svým způsobem typická. V první polovině 90.let jsme jezdili hrát takový sranda turnaje smíšených družstev, který se hrály na univerzitách převážně v Německu, ale taky v Rakousku. No a právě k rakouskému Leobenu se váže moje vzpomínka. Náš tým byl složen z pražské a ostravské části, Marcel Pudich s vítkovickýma holkama jeli samostatně z Ostravy. Michal a já, popravdě si už nevzpomínám, jestli někdo další, jsme jeli z Prahy. Kdo Michala zná, ví, že dochvilnost není jeho silná stránka, takže první skluz jsme získali už na startu v Praze a naše časová ztráta vinou kolon a různých uzavírek narůstala. Marcel s holkama už byli na místě a nervózním hlasem se ptali, kde jsme a za jak dlouho dorazíme, že už bychom měli brzy hrát. Dohledávka haly v Leobenu taky neproběhla úplně hladce, přeci jen navigace v té době ještě úplně nebyly. Mám pocit, že převléknutí do dresu jsme zvládli za běhu od auta do haly a naskakovali přímo do utkání (smích).“


Generální
partner

Partneři
klubu